Libuše, 65 let - Můj příběh (oční protéza)

Je mi 65 let a do svých 45 let jsem dobře viděla. Pracovala jsem v kanceláři a zrak začal trochu slábnout a tak jsem začala nosit brýle na čtení. Loni v září se stalo však to, co se stát nemělo - vytahovala jsem tahem zástrčku ze zásuvky a uhodila jsem se do levého oka. Nevěnovala jsem tomu až tak velkou pozornost, až asi po třech týdnech jsem zjistila, že mám nějakou mlhu a tak mně nic jiného nenapadlo, než že jsem si stále umývala brýle. Po dalších 14-ti dnech jsem zavřela pravé oko a jaké bylo mé zděšení, když jsem viděla jen na půl oka. Okamžitě jsem volala svému očnímu lékaři, kam pravidelně jednou za rok docházím a jela jsem k němu na kontrolu. Ten po zdlouhavém vyšetřování zjistil, že mám něco pod sítnicí a doporučil mi podrobnější vyšetření na očním oddělení Krajské nemocnice v Ústí nad Labem. Tam se mně ujala velmi příjemná paní doktorka, dělali mi různá možná i nemožná vyšetření. Paní doktorka mi slíbila, že pořízené snímky zašle paní doktorce do Prahy na Karlovo náměstí a že do týdne zavolá. Skutečně po týdnu se ozvala s tím, že paní doktorka v Praze mně nepotřebuje vidět, protože se jedná o zhoubný melanom a oko musí ven a že příští týden nastoupím do nemocnice, kde dojde k enukluaci. Stanovit diagnózu jen podle snímků bez toho, že bych byla vyšetřena mně přišlo jako velký podraz, což jsem paní doktorce řekla. Paní doktorka reagovala tak, že mně objednala k panu docentu Součkovi do Prahy. Po dvouhodinovém vyšetřování však pan docent konstatoval, že skutečně oko musí ven, že se jedná o zhoubný melanom. Prosila jsem ho, aby mně poslal na Gama nůž, aby se to nějakým způsobem léčilo, že jsem se uhodila, ale nic ho neobměkčilo. Byla to pro mně hrozná rána. Když jsem obdržela všechny možné papíry na předoperační vyšetření, vše jsem absolvovala, ale nebyla jsem přesvědčena, že to je ta jediná možná cesta. Zajela jsem proto ještě jednou za svým očním lékařem a prosila ho, zda by pro mně neudělal něco jako člověk pro člověka, že si neumím představit, že nebudu mít oko. Pan doktor slíbil, že bude kontaktovat lékaře ve Vojenské nemocnici, ale abych si od toho mnoho neslibovala, jestliže tam řeknou, že oko musí ven, je to konečný verdikt. Proto jsem 7. prosince 2011 odjela do Vojenské nemocnice, kde pan doktor Nováček konstatoval, že by se útvar, který narostl pod sítnicí dal léčit Gama nožem a 9. prosince 2011 jsem absolvovala tuto léčbu. Byla jsem nesmírně šťastná, oko sice nevidělo, ale bylo na svém místě. Po lednové kontrole u pana doktora Nováčka jsem byla spokojená a vše bylo v pořádku. A opět však zasáhla náhoda. Dostala jsem chřipku. Několik dní jsem ležela a chovala jsem se k sobě jako celý život, pojídala jsem superpyrin, pila ACC. V době, kdy jsem se chřipky už zbavila, začaly mi bolet rány na hlavě, které jsem měla po zásahu Gama nožem, obrovské bolesti levého oka, bylo to prostě strašné. Když mně našla dcera v takto zbědovaném stavu, naložila mně do auta a odvezla do Vojenské nemocnice, kde po konzultaci pana doktora Nováčka s primářem očního oddělení, bylo konstatováno, že chřipkový virus napadl to nejméně odolné místo v mém těle a že očičko musí ven. V té chvíli mi bylo všechno jedno, kdyby mi řekli, že mi musí uříznout hlavu, i s tím bych souhlasila. A tak jsem byla 15. března operována. Musím podotknout, že s tak hluboce lidským přístupem a laskavostí lékařů i sester jsem se setkala poprvé v životě. Stalo se to, co jsem nechtěla. A tak nyní mám protézku.